Racionální pohled na Joe Cell

Teoretické i praktické informace.

Moderátoři: rival, Merlin

Zamčeno
Uživatelský avatar
Merlin
Zasloužilý člen
Příspěvky: 1764
Registrován: sob 21 říj 2006 0:32
Bydliště: Severní Morava
Dostal: 54 poděkování
Kontaktovat uživatele:

Racionální pohled na Joe Cell

Příspěvek od Merlin »

Vlákno v pořádku a beze změn. SDK 23.5.2012

Joe Cell a prostorový náboj

Náboj je nadbytek elektronů nebo iontů v daném objemu.

Joe Cell je kontroverzní zařízení, o němž se tvrdí, že generuje OU efekty jimiž lze pohánět běžný spalovací motor. Jestliže může být účinně využita fyzika popsaná v tomto článku, nabízí toto zařízení potenciál potřebný ke změně světa, v němž žijeme, vyřazením potřeby spalování fosilních paliv. Tato čistá technologie by mohla pohánět naše vozidla, vytápět domy či být využita kdekoli, kde potřebujeme energii. Navíc by mohla každoročně zachránit milióny životů, jelikož nabízí způsob jak úplně zdarma získávat vydatná množství čisté pitné vody.
Zdá se, že jevy pozorované ve spojení s Joe Cell souvisí s fyzikou prostorového náboje.
Tento článek podává informace o Joe Cell a palivové technologii prostorového náboje.

Co je Joe Cell?

Joe Cell (JC) je zařízení sestavené ze série nahoře a dole uzavřených koncentrických nerezových válců, obvykle připojené k 12V baterii. Kladná svorka je připojená k největšímu vnějšímu válci a záporný pól k nejmenšímu válečku uprostřed.
Zařízení je plněno čistou vodou. Jednotkou v počáteční nabíjecí fázi protéká stejnosměrný proud v rozsahu pouhého ampéru, načež je pozitivní přívod od akumulátoru odstraněn. Jednotka je připojena k podtlakové komoře karburátoru vozidla obvykle hliníkovou trubkou ukončenou na obou stranách gumovými spojkami. Toto zařízení patrně sytí běžný spalovací motor jen za použití čisté vody jako zdroje energie.

Říká se, že takto napájený spalovací motor má až o 50% větší výkon než při použití benzínu. Takto přestavěné motory také mají úplně úplně jiný předstih, než je běžné. Motor přitom je za běhu chladnější, než při provozu na benzín. Někteří tvrdí, že JC zapřahuje do práce jakousi magickou životní sílu, energii označovanou jako Orgon. Jiní věří, že stahuje energii přímo ze struktury vesmíru – éteru.
A pravda? Je opravdu vzrušující!

Jak to funguje?

O tom jak JC možná funguje je mnoho teorií. Ale jen jedna z nich může být správná. Následující teorie vyvinul, a v naději, že inspirují k dalšímu výzkumu této nadějné technologie, poskytl Hamish Robertson. Jeho unikátní pojetí se výrazně liší od prakticky všech ostatních tím, že se podřizuje současnému chápání přírody. Domnívá se že Joe Cell není žádné kouzlo, ale přesto je naprosto geniální.

Joe Cell je v podstatě kondenzátor v mnoha ohledech podobný staromódní Leydenské láhvi. Má schopnost absorbovat a udržet náboj. Nicméně na rozdíl od obyčejného kondenzátoru ho neuvolní. Jednoduše ho jen akumuluje. V podstatě tedy jde o akumulátor elektronů. Voda v článku se chová přesně tak, jako vodní páry v mraku těsně před bouří. Ale namísto tvorby vodivé přenosové cesty, indukovaný statický náboj vytváří opoziční elektrická pole mezi katodou a anodou. Na záporné elektrodě se hromadí kladné a na kladné elektrodě záporné ionty. Síla a intenzita elektrického pole je v přímé souvislosti s množstvím náboje nahromaděného v článku.

Elektrony jak známo putují. Při poměrně malé nerovnováze náboje je nejprve navozena kladná zpětnovazební smyčka, která postupně začíná protahovat vodou stále více elektronů z okolních molekul k elektrickému poli anody. Protichůdné náboje se neustále navyšují. Jestliže je k negativnímu pólu JC ponechán připojený mínus pól baterie, zůstane nerovnováha v článku zachována, dokud nedojde k jeho vyzkratování. Pro pokusné účely může být nerovnováha náboje měřena pomocí změny pH vody – voda v úspěšně nabitém článku bude nepatrně zásaditější.

Role statické elektřiny.

Statická elektřina je elektrický náboj vyvolaný elektronovou nerovnováhou na povrchu materiálu.
Pojem „statická“ je nevhodně zvolený. Neznamená totiž klid, ale v podstatě poukazuje na síly uplatňované neměnným elektrickým polem na nabité objekty. Nevyvážeností povrchového náboje je míněn fakt, že objekty vykazují přitažlivé nebo odpudivé síly. Na vodivých předmětech se nerovnováha náboje vytvoří jen málokdy, až na případy, kdy je kovový povrch vnořen do nevodivé látky či kapaliny.
Náboj přeneseny kontaktním elektrizováním je uskladněn na povrchu každého objektu. A čím větší je jeho povrchová plocha, tím více náboje na ní může být uloženo.

Joe Cell je určitý druh elektrostatického generátoru. Elektrostatické generátory připravují elektrostatické náboje opačných znamének, snímané oddělenými sběrači.
Tyto přístroje mohou produkovat vysokonapěťový elektrický výstup při relativně nízkých proudech. Elektrostatické generátory zná lidstvo už hodně dlouho. Znalost statické elektřiny pochází od nejrannějších civilizací, ale po milénia byla pro nás jen zajímavý, matoucí fenomén.
První primitivní elektrostatický stroj zkonstruoval už v roce 1663 Otto von Guericke, ve druhé polovině 18. století pak Benjamín Franklin, Ewald Jürgen Georg von Kleist, a Pieter van Musschenbroek (posledně jmenovaní vynalezli Leydenskou láhev) udělali ve věci elektrostatických strojů několik významných objevů. Benjamin Franklin ve svých přístrojích využíval zemského magnetického pole a atmosférické elektřiny.
V roce 1929 byl na MIT vyvinut Van de Graaffův generátor. Tento stroj užíval jako dopravník náboje hedvábnou pásku. V patentu z roku 1931 popsaná verze dokázala vyprodukovat 1,000,000 V. V roce 1934 Nikola Tesla ve věci Van de Graaffova generátoru pro Scientific American napsal článek „Možnosti elektrostatických generátorů“, v němž uvedl: „Věřím, že až budou vyvinuty nové, dostatečně vylepšené typy Van de Graaffova generátoru, čeká je úžasná budoucnost.“

V letech 1858 a 1867 vyvinul Lord Kelvin elektrostatický generátor pracující s vodou, který nazval „kondenzátor na vodní kapky“. Někdy se mu říká „Kelvinova bouře“.
Zařízení užívá padajících vodních kapek k produkci rozdílů napětí využitím elektrostatické indukce, k níž dochází mezi vzájemně spojenými opačně nabitými systémy. Voda kape shora a lehce pozitivně nabité kapky jsou přitahovány k zápornému prstenci a lehce záporně nabité kapky k pozitivně nabitému prstenci. Nabité kapky prolétnou prstenci do dole umístěných nádobek. Voda procházející negativním prstencem se stává H3O+ a voda prošlá pozitivním prstencem se stane OH–. Náboje pak v prstencích připojených k nádobám vytvoří opačný náboj přitahující ještě víc náboje. Tak vznikne kladná zpětnovazební smyčka. Když pak náboj na zařízení přesáhne jistou hranici, proskočí jiskřištěm mezi prstenci výboj. Vodní generátor lorda Kelvina dokáže sesbírat náboj 20,000 V po průchodu asi jen 100 kapek vody každým z prstenců během méně než šesti sekund.
To vše bez jakéhokoliv vnějšího zdroje energie – jednoduše jen využitím energie padajících vodních kapek. Jak vidíte, elektrostatické generátory mohou být velice výkonné.

Teď si ale představte elektrostatický generátor, který se není schopen vybít – a dostanete Joe Cell. Je to dokonalý elektrostatický generátor měnící obyčejný motor na cosi jako obrovský Teslův transformátor – s prostorovým nábojem omezeným do zóny uvnitř svých válců.

Jak je to možné?

Když je v JC správně připravená čistá voda, tvoří se na jejím povrchu zvláštní typ bublin. To už samo o sobě může poskytnout cenné vodítko, co se týče původu energie. Když jsou tyto bublinky zapáleny, nezřídka dojde k extrémně mohutné zpětné vazbě s patřičným zvukovým projevem. Je tedy vysoce pravděpodobné, že to, co se děje, souvisí s principem známým jako kavitační kvantová elektrodynamika (QED).

V roce 1840 lord Armstrong vypozoroval, že pára unikající z kotlů produkuje elektrický náboj . Tento fenomén byl nazván parní elektrizace. Rozsáhlý výzkum tohoto fenoménu tehdy zahájil Faraday. Nic. Uběhlo dalších asi 120 lét, než se v roce 1969 zájem o parní elektrizaci obnovil kvůli explozím, způsobeným vzplanutími při vymývání olejářských tankerů proudy páry. Parní elektřizace je pravděpodobně vysvětlitelná bublinkami uvnitř vařících se kapiček vody, které se chovají jako kvantově elektrodynamické rezonanční dutiny. Jak bublinky rostou, shoduje se rezonance těchto dutin s ultrafialovými frekvencemi ve vakuu a vodní molekuly na povrchu stěn bublin se v QED dutinách rozdělí na hydroniové H3O+ a hydroxylové OH– ionty. Dostupné hydroniové ionty jsou odpuzovány pozitivně nabitými povrchy bublin a směřují tedy k centru bublin, kde vytvoří pozitivně nabitou páru; zatímco hydroxylové ionty jsou přitahované k povrchu bubliny. Praskání bublinek na povrchu kapek produkuje pozitivně nabitou páru a kapky se záporným nábojem. Vědci tehdy zjistili jen tolik, že k explozím dochází tehdy, když je v parních tryskách užívána čistá voda. Pozměnili tedy pH vody přidáváním malých množství olivového oleje, pára ztratila schopnost udržovat náboj a bylo po explozích.

Teoreticky vzato, jestliže to stačí k vyhazování lodí do vzduchu, mělo by to být dost dobré i pro činnost motoru. Elektrizace páry vyvolaná odloučením hydronia a hydroxylových iontů v bublinkách je obvykle pozorována v atmosférické elektřině, bouřkové elektrizaci, elektrizování vodopádů a fenoménu Leidenfrost.

Když se v Joe Cell vytvoří oba opačné náboje, vzniká na katodě H3O+ a na anodě OH–. Náhoda? Jistěže ne. Protože elektrony zůstanou uvězněny uvnitř statického pole anody, jakákoliv pára vtažená do motoru bude mít přebytek atomů H+, vytvářejících uvnitř válce mocný prostorový náboj. Přidejte k tomu proud elektronů ze zapalovací svíčky a obdržíte mocný indukovaný elektrický výboj. Tentýž efekt, který způsoboval exploze na lodích v roce 1969. I když to možná pro některé bude těžké k pochopení zdá se, že Joe Cell pohání motor skutečnými blesky. Přesně stejnou mocnou silou, kterou nám příroda předvádí za bouřky. Joe Cell neporušuje žádné fyzikální zákony. Prostě je jen zapřáhne s ohromnou efektivitou.

V prudké bouři se vodní molekuly rozdělí na H+ a OH–. H+ se stanou lehčími a systém nízkého tlaku je vynese k vrcholku mraku. OH– na druhou stranu zůstává poblíž spodní části mraku a tak dojde k separaci náboje. Totéž se děje uvnitř Joe Cell. Podtlak motoru táhne vzhůru ionty H+, zatím co elektrostaticky držené elektrony zůstanou uvnitř článku.
K rozptýlení tohoto efektu ve válci motoru je potřebné, aby zapalovací jiskra proskočila v době, kdy je v něm nízký tlak. Toto je důvod proč motor poháněný JC vyžaduje tak velký předstih zapalování. Odpálení jiskry při dolní úvrati pístu nastaví nízkotlaké prostředí, podobné tomu v horní atmosféře za bouřky.

Dutinová kavitace je fyzikální jev, který souvisí s chováním excitovaných atomů na rozhraní kovových a dielektrických prostorů. Je tradičním problémem v mnoha průmyslových odvětvích. Kromě zmíněných explozí na lodích je spojována s explozemi plynových potrubí a rychlou destrukcí lodních šroubů. V poslední době však byla zapřažena do práce v několika aplikacích, z nichž nejvýznamnější jsou kavitační veřejné čističky vody – na kavitaci založené čistící systémy jsou účinné při odstraňování celé řady organických i anorganických nečistot z vody.
Ne náhodou může být také Joe Cell používána k čištění vody.

QED produkuje hlasitý aerodynamický třesk protože bublinky se hroutí rychleji než rychlost zvuku. Obecně řečeno, kavitace je imploze na mikroskopické úrovni. Ve skutečnosti je zde několik nezvyklých forem kavitace. Některé varianty mohou opravdu vytvořit světlo – tento úkaz je znám jako sonoluminesence.

Kavitační události mohou vytvořit velmi horkou plazmu. Pojem plazma odkazuje na systém nabitých částeček dostatečně velkých, aby se chovaly jako jedna. Plazmu lze vytvořit vysokou teplotou nebo za použití elektrického pole, jako je to, které poskytuje cívka a zapalovací svíčky motoru. Jako plazma se může začít chovat už i částečně ionizovaný plyn, v němž je jen 1% ionizovaných částic.

Při kavitaci uvnitř válce se plazma zhroutí do sebe. Tato imploze vytvoří v procesu teplo. Vzduch ve válci přehřeje žhavá elektrická koule a rapidně expandující přehřátý vzduch stlačí píst dolů. Výsledkem procesu je velké množství vyprodukované energie, je jí mnohem více, než by bylo možné získat spálením fosilního paliva. Kavitace pomáhá vysvětlit nutnost nastavení velkého předstihu zapalování pozorovaného u motorů vozidel poháněných Joe Cell.

Jedna z populárních mylných představ v případě Joe článků souvisí s představou imploze. Hodně lidí, jak se zdá, věří, že plyny neimplodují, a proto to, co se děje uvnitř Joe Cell musí být projevy jakési tajemné dosud neidentifikované formy energie.

Skutečností je, že plazma, na rozdíl od čistokrevných plynů, může implodovat, a také to dělá. Může implodovat protože to v přesném slova smyslu není plyn. Plazmata jsou často označována za čtvrté skupenství hmoty, protože se nechovají vždy jako plyny, i když jsou zde jisté podobnosti. Přirozené plazmy implodují vždy a fyzici je rutinně vyvolají v laboratoři. Když použijete v Google termín „plasma implosion“ najdete stovky tisíc odkazů na tento fenomén. Mnohé z těchto výzkumů souvisí s experimenty okolo fenoménu jaderné fúze.

Několik poznámek k technologii JC

A. Tak jako každá baterie, bude mít i každá Joe Cell limit počtu elektronů, které múže zadržet. Jakmile se článek přiblíží k této maximální hodnotě nastanou pravděpodobně dvě věci. Buď se postupně zhorší jízdní chování vozidla, anebo náboj bude tak velký a silný, že mezerou proskočí výboj, který článek vyzkratuje. To znamená, že článek musí být pravidelně vybíjen. Nejefektivnějším způsobem jak spolehlivě provozovat vozidlo vybavené JC technologii asi bude montáž dvou nebo i více záložních článků. Kdo ví, v budoucnu možná budeme mít měřicí přístroje a zařízení, které vybíjecí proces automatizuje a bude přepínat mezi jednotlivými články. Je samozřejmé, že pokud nainstalujete dva články, měli byste vždy dohlédnout na to, aby alespoň jeden byl nabitý.

B. Aby článek fungoval správně musí být voda úplně polární. Absolutně čistá H2O.
Přítomnost nějakých minerálů jako sodík, draslík, hořčík nebo kysličník křemičitý snižuje schopnost vody vytvořit nerovnováhu náboje. Hodně se hovoří o druzích vody, která může být v JC užívána. Jsem pevnéjo názoru, že voda nutně musí být bez příměsí a stopových prvků. O elektrolytech ani nemluvě. Nejlepší způsob jak získat tuto vodu je zřízení přizpůsobovacího
článku k úpravě vody k dalšímu použití. Přizpůsobovací článek je stejný, jako Joe Cell, až na to, že není ve vozidle.

C. Protože Joe Cell vytváří stav jako v mraku, který závisí na uzemnění, dává smysl, že proces mohou ovlivnit povětrnostní podmínky. To znamená, že změna povětrnostních podmínek může ovlivnit jízdní chování vozidla poháněného JC. Při vysokém objemu negativně nabitých částeček v atmosféře nemusí článek pracovat správně, což má za následek úbytek tlaku ve válcích a ztrátu výkonu motoru.

D. Na počátku experimentů se Joeho článek „Mark II“ skládal z nerezových plechů, použitých jako anody a katody. Tento článek ovšem nepracoval příliš dobře. To znamená, že sestava s koncentrickými válci je pravděpodobně efektivnější, jelikož neutrální prstence vytvoří fyzikální oddělení obou nábojů v článku. Jestliže je tomu tak, může být design článků vylepšen o inovace napomáhající udržovat fyzický odstup náboje.

E. Volba rozpěr mezi trubkami je pro výkon článku životně důležitá. Je mnoho látek izolujících elektrický náboj, nicméně jen velmi málo těch, které nepřepravují statický náboj.
Například nylon. Ten sice má izolační schopnosti, ale hodí se skvěle k přenosu statiky. Úplně nejlepší materiál na rozpěrky bude úplně inertní, nevodivý a antistatický.

F. Joe Cell může skladovat náboj i po odpojení od nabíjecího obvodu, je však lepší udržovat nabití malou baterií, permanentně připojenou jen na její záporný pól. To udrží vodu polarizovanou a zabrání vyzkratování samotného článku.

G. Elektrony mohou putovat snadno. Jakmile se uvnitř článku vytvoří náboj, bude se pokoušet proskočit formou výboje na kostru vozidla a článek se vyzkratuje. To je důvod proč musí být použita gumová hadice oddělující karburátor od článku. Měla by být minimálně 13 cm dlouhá, ale může být i delší.

H. Joe Cell nutně musí být sestavena z austentické nerezové oceli. Tyto oceli jsou nemagnetické. Už i nepatrný magnetizmus ovlivní kapacitu jímání náboje. Když nerezová ocel obsahuje dostatečné množství niklu, její krystalická struktura se změní na „austentit“. V základním složení obsahují austentické nerezi 18% chrómu a 8% niklu. To zvyšuje jejich odolnost proti korozi a modifikuje strukturu z feritické na austentickou.

Austentické druhy jsou nejběžněji užívané nerezové oceli podílející se na celkové produkci z více než 70% (typ 304 je úplně nejběžnější druh). Nejsou kalitelné tepelným zpracováním. Extra austentické druhy mají zvýšenou odolnost proti bodové a štěrbinové korozi v porovnání s běžnými austentickými či duplexními druhy. Je to kvůli dalším přísadám chrómu, molybdenu a dusíku . Nerezavějící oceli s L na konci označení třídy mají nízký obsah uhlíku. Toto jsou preferované druhy. Nerezi 316L a 904L jsou extra austentické třídy s méně než 50% obsahu železa. Obvykle obsahují asi 23% chrómu, 23 % niklu a 4- 5% molybdenu. Jsou navrženy pro použití ve vysoce korozivním prostředí a ze všech nerezí nejméně magnetické. K použití při výrobě Joe Cell bude asi nejlepší. 904L. Je ovšem také nejdražší. Náklady případně významně srazí hromadná výroba.

Upřednostňovány jsou bezešvé trubky, protože svařování může indukovat magnetizmus. Je zde ještě další vysoce kvalitní nerezová ocel známá jako 6% molybden. Je velmi podobná 904L, ale jak říká už název, má vyšší obsah molybdenu což ji dělá ještě méně korozivní.

I. Výkon motoru poháněného JC může významně zlepšit použití velmi výkonných zapalovacích svíček, kvalitného rozdělovače a cívky.

J. Stav nabití článku mohou ovlivnit elektromagnetické interference přicházející od jiných elektrických zařízení a zdrojů energie. Tyto mohou být do jisté míry potlačeny použitím izolačních materiálů bránících zkratům. Doporučuje se obalit článek jutovou tkaninu a uložit ho do plastové nádoby a uvnitř zajistit dřevěnými špalíky a klínky.

K. Články lze velmi snadno vyzkratovat, zejména dotykem. Toto je asi hlavní důvod, proč experimentátoři často nemohou přinutit své články k činnosti. Pokaždé, když se ho dotknete působíte jako uzemnění a článek si vyzkratujete. Jakmile je článek nainstalován ve vozidle a nabitý, neměl by se ho už nikdo dotýkat. Obzvlášť jestliže se některou částí těla dotýkáte jiné části vozidla nebo uzemnění. Požívejte gumové rukavice, abyste předešli náhodnému vybití.

L. Články fungují jen tehdy, když uvnitř vznikne silný podtlak. Proto se doporučuje instalovat vhodný manometr. Aby článek řádně fungoval, je vyžadován podtlak asi 15 PSI.

M. Oproti obyčejnému motoru musí být jiskra nastavena ve významném předstihu. Někdy až 90°. Pří správně fungujícím článku jiskra pálí hned poté, když píst projde dolní úvratí (BDC).

A co další teorie?

Bylo a je zde několik jedinců tvrdících, že jezdí na vodíkový plyn nebo jakýsi druh elektrolyticky vyprodukované vodní páry. Nezřídka přitom použili vysokého napětí nebo pulsovaného DC. Některé z těchto metod jak se zdá produkují příliš málo plynu, ale, jak je vidět, i přesto mohou účinně pohánět motor. Patří k nim lidé jako Stanley Meyer (USA), Herman Anderson (USA), Daniel Dingle (Filipíny), Gianni Dotto (USA) a nejposlednější Peter Lowrie (NZ).

Další a očividně přechodovou technologií je palivový procesor GEET, který vyvinul Peter Pantone. V případě procesoru GEET, vynálezce skutečně rozpoznal tvorbu plazmy jako základu energie vyvíjené v motoru.

Je docela možné, že to, co všechny tyto designy spojuje je proces ionizace vedoucí k nerovnováze prostorového náboje ve válcích. Protože je současně produkováno i malé množství vodíku, zdá se jakoby vozidlo jelo na vodík, i když ve skutečnosti většinu energie dodává statická elektřina.

Slovo nakonec.

Joe Cell je zařízení, které zdá se manipuluje přirozenou rovnováhu mezi protony a elektrony. Tvorbou nerovnováhy náboje ve válci pak může vytvářet výkonnou plazmu, která pak vytvoří teplo a kompresi/implozi. Technologie motorů na prostorový náboj má kapacitu změnit naše chápání energie. Jako všechny počáteční stupně nové technologie, bude asi mít své problémy. Joe Cell je údajně obtížné správně postavit, a i pak je nespolehlivá a pekelně náchylná k „umírání“ bez nějakého zjevného důvodu. Ale vzhledem k tomu, že se stále více věnujeme fyzice za tímto procesem budou tyto problémy pravděpodobně překonány.

Technologie motorů na prostorový náboj může být jedním z nejdůležitějších objevů za uplynulých 100 let. A významným, protože máme k dispozici jen velice málo možností jak předejít celkové environmentální pohromě. S přístupem k hojné, laciné a čisté energii, se svět změní. Z oceánů by mohla být získávána sladká voda a pouště přeměněy na lesy. Mohli bychom vstoupit éry globálního blahobytu, nepodobného ničemu, co jsme dosud zažili.

Naše budoucnost může být právě v technologii motorů na prostorový náboj.
Nemáte oprávnění prohlížet přiložené soubory.


The hardest part of being a teacher is not teaching what I know but knowing what not to teach.
-----------------------------------------------------
Uživatelský avatar
Merlin
Zasloužilý člen
Příspěvky: 1764
Registrován: sob 21 říj 2006 0:32
Bydliště: Severní Morava
Dostal: 54 poděkování
Kontaktovat uživatele:

Z historie

Příspěvek od Merlin »

Historie Joes´ Cell

Zprávy o úžasných autech jezdících na vodu nejsou nic nového. Objevily se prakticky hned poté, co první model Fordu T opustil výrobní linku. Následující příběh je ovšem nezvyklý tím, že je s největší pravděpodobností pravdivý.

Australan Petr Stevens, společně s několika členy výzkumné skupiny ASTRO (Alternative Science & Technology Research Organisation) navštívil v roce 1991 výstavu v New South Wales, věnovanou alternativnímu bydlení. Událost přivábila širokou paletu vystavovatelů a nadšenců z celé Austrálie. Na této přehlídce se Peter setkal s mužem jménem Graham Coe, jenž měl v své Toyota Celica zamontována dvě pozoruhodná zařízení. Tvrdil že dvojice těchto článků mu ušetří až 70% paliva. Peter byl ihned nadšen jednoduchostí a potenciálem zařízení, ale současně také skeptický. Ve snaze zjistit pravdivost tohoto tvrzení přizval na pomoc svého mechanika - muže, dnes známého jako Joe.

Po důkladné prohlídce a testování auta byl Joe přesvědčen, že zařízení skutečně funfuje tak jak Graham říká, čili že výrazně šetří palivo a současně zvyšuje výkon. Když se Grahama ptali na původ zařízení řekl jim, že plánky na jeho výrobu dostal od svého děda. Ten mu ale současně prozradil, že to není jeho vlastní vynález. Jednoduše okopíroval toto zařízení podle obdobných jednotek, které viděl na tancích za druhé světové války. Tato zařízení údajně sloužila k zvýšení dojezdu a rychlosti tanků na bojišti.

Peter a Joe se hned na to rozhodli, že začnou vyvíjet vlastní články. Tehdy však nemohli najít vhodné nerezové trubky, jaké viděli v Grahamově Toyotě. Pak navštívili místní společnost Norco, která měla nějaké nerezové potrubí patřící k dojícímu zařízení za milion dolarů, které však nebylo využíváno. Tam si nakonec nějaké trubky zapůjčili a pustili se do stavby hrubého článku. Brzy poté byli úspěšní. Nejprve běžel na kombinaci benzínu a energie článku Joeho V8 3500 Rover a později už Rover jezdil jen na tajuplnou novou energii.

Tři týdny po začátku tohoto vzrušujícího projektu, Norco požádala o vrácení zapůjčených nerezových dílů, a tak byli nuceni uvést vše do původního stavu. Tehdy se Joe pokusil dát dohromady úplně nový článek z PVC roury a série nerezových disků. Tato konstrukce článku je dnes označována jako „Mark 2“. Nefungoval nijak dobře. Joe zprvu přisuzoval špatný výkon nadměrnému tlaku plynu. Když bylo vozidlo v provozu článek se nadýmal až o coul. Bylo takřka nemožné kontrolovat výkon motoru. Joe dospěl k závěru, že k dosažení optimálního výkonu musí být článek i trubice přenášející plyn z tuhého materiálu.

Dvojice se pak pustila do dlouhého vyčerpávajícího pátrání po použitelné dokonalé antikorozní oceli. Během experimentování se jim vylučováním podařilo zjistit typ nerezové oceli, která se nejlépe hodila pro daný úkol. Současně se také rozšířly jejich znalosti a chápaní fyzikálních procesů potřebných k stavbě funkčních článků. Nakonec přišli s designem jehož význačným rysem je čtveřice či pětice soustředěné válců, z nichž nejvnitřnější působí jako záporný pól (katoda) a nejzazší vnější jako kladný pól (anoda), s několika vloženými neutrálními válci. Rovněž zjistili, že nejlepší pro stavbu účinných článků jsou austentické (nemagnetické) nerezi. Design článku „Mark 3“ je od té doby standardním vzorem užívaným většinou replikátorů.

Asi v roce 1993 přizvali Peter a Joe k dalšímu zlepšování návrhu vysloužilého univerzitního profesora Rona Davise. Článek totiž sice pracoval, ale každou noc odumřel. Profesor Davis seznal, že přidáním malé 1,5V baterie k článku, by jeho náboj mohl zůstat dlouhobdobě remanentním. Uprostřed devadesátých let, pak začali své experimenty dokumentovat na video. Protože Joe byl na videu převážně hovořící osobou, zařízení začalo být známé jako „Joes´ Cell“ – "Pepíkův článek"...

Po zlepšeních, která na Joe Cell udělal se profesor Ron Davis začal zajímat o možnosti patentování. Tato akce ale vnesla do vztahu trojice spoustu napětí. Peter Stevens byl názoru, že ta technologie není jejich vynález, protože zařízení nepochybně existovalo už dlouho předtím, než ho začli zkoumat. Joe ho pak obvinil, že zřejmě plánuje získání vlastního patentu a vypukly rozpory. Peter a Joe spolu pak po mnoho let nemluvili a profesor Ron Davis, který vlastně celý problém vyvolal nedlouho poté zemřel. Nikdo z nich žádnou patentovou přihlášku nepodal.

Jakmile se videa s Joe Cell postupně dostaly do oběhu, začala se o trojici a její objevy zajímat spousta lidí. A to ne vždy v pozitivním smyslu. Joe se stal cílem výhrůžek a bylo mu nepokrytě řečeno, že pokud bude pokračovat ve zkoumání a vývoji této technologie, mohl by za to zaplatit životem. V důsledku těchto hrozeb Joe upustil od všech dalších zveřejňování a také Peter se po zralé úvaze držel po mnoho let zpátky.

V posledních pěti letech nabídl rychlý růst širokopásmového internetu možnost šíření původních videozáznamů a teorie se všeobecně rozšířila po celém světě. Šplhající ceny ropy, společně s vědomím nutných potřeb svázaných s problémem globálního oteplování, rychle pozdvihly zájem o totozařízení. Okolo této technologie vznikla řada webových stránek a s nimi spojených zájmových skupin.

V březnu 2006 se Američan Bill Williams stal jedním z prvních lidí mimo Austrálii, který ohlásil úspěšnou replikaci této technologie. Vytvořil krátké video své dodávky Ford F250 používající Joe Cell, postavenou podle technických dat, která mu poskytl Peter Stevens. Krátce po oznámení úspěšné replikace mu bylo rovněž vyhrožováno smrtí…

Joe je dodnes nesmírně obezřelý, co se týče jeho spojování s touto technologií a odrazuje všechny ostatní, kteří s ní mají něco do činění. Peter Stevens se opět aktivně zapojil do její propagace a učí další jak stavět funkční články. Peter a Joe, poté, co spolu několik let nemluvili, nakonec smazali minulost a pravidelně se stýkají.

Ku dnešnímu dni je zde asi šest lidí tvrdících, že pohánějí spalovací motor s použitím Joe Cell, ačkoli to nikdo z nich nebyl schopen demonstrovat veřejně.

Původy JC

Tak odkud vlastně pochází idea Joe Cell? A jak stará vlastně je? To se asi už nikdy nedozvíme, avšak důkazy o zdroji mohou být nalezeny už ve třicátých letech minulého století. Jeden neobyčejně zajímavý kousek historického svědectví je vložen do kresby, již udělal Walter Russell v roce 1962.

Walter Russell je kontroverzní postavou fyziky. Zastával teorii, že vesmír je založen na sjednocujícím principu rytmických vyvážených změn. Russell byl jedním z řady lidi, zahrnující jména jako Viktor Schauberger a Nikola Tesla, kteří obhajovali transmisi či získávání energie z toho, co Einstein označoval jako „tkanivo prostoru“. Obrázek dole byl vytvořen v roce 1962 a vykazuje pozoruhodnou shodu s tím, co dnes známe jako „Joes´ Cell“.
Nemáte oprávnění prohlížet přiložené soubory.


The hardest part of being a teacher is not teaching what I know but knowing what not to teach.
-----------------------------------------------------
Uživatelský avatar
Merlin
Zasloužilý člen
Příspěvky: 1764
Registrován: sob 21 říj 2006 0:32
Bydliště: Severní Morava
Dostal: 54 poděkování
Kontaktovat uživatele:

Filmy a videa

Příspěvek od Merlin »

Test IMPLOZE



Pětiválec...

Nemáte oprávnění prohlížet přiložené soubory.


The hardest part of being a teacher is not teaching what I know but knowing what not to teach.
-----------------------------------------------------
Uživatelský avatar
Merlin
Zasloužilý člen
Příspěvky: 1764
Registrován: sob 21 říj 2006 0:32
Bydliště: Severní Morava
Dostal: 54 poděkování
Kontaktovat uživatele:

Helmholtzova vrstva - dvojvrstva

Příspěvek od Merlin »

Nemáte oprávnění prohlížet přiložené soubory.


The hardest part of being a teacher is not teaching what I know but knowing what not to teach.
-----------------------------------------------------
Zamčeno

Zpět na „Joe Cell“